Stezka odvahy

10. srpna 2013 v 10:00 | Megi |  Jiné slohovky
Slohovka, co jsem psala do školy. Měli jsme si vymyslet příběh a nebo popsat to, co se skutečně stalo. Já osobně si vybrala skutečnost, protože já vymyšlený příběhy asi dokážu nejlíp napsat ve směru fantasy. :D
A ty jména co se tam objevují jsem tam dal naschvál, protože to jsou moje spolužačky, které se toho účastnily.




Na mé 13. narozeniny jsem pořádala oslavu na téma středověk. S přípravami mi pomohl i můj starší bratr Jirka a kamarádka Lenka. Když přišli účastníci oslavy, představili jsme si různá řemesla, hráli se hry a nemohla chybět stezka odvahy, o které Vám chci vyprávět.
Začalo to tím, že Jirka nám oznámil, že Lenku unesl Lotr z Lotova, který nikdy na mou oslavu nezapomene a snaží se nám překazit veškerou radost. Venku už byla tma a my jsme se museli vydat na záchrannou akci.
Jirka rozhodl, že půjde nejdříve on. Dlouho se však nevracel a proto se musela vydat první skupina, v níž jsem byla i já, Verča a Denča.
Vydaly jsme se k lesu a měly jsme pouze louč se zapáleným ohněm. Šly jsme za hořícími svíčkami, které nás dovedly až ke skalám. Další plamínek plápolal až na vrcholu. Pomohly jsme si navzájem vylézt nahoru, a když jsme se otočily, všechny jsme se vyděsily a úplně strnuly. Na stromě vysel oběšenec ušpiněný od krve. Téměř jsme ztratily odvahu jít dál, ale nakonec jsme se odhodlaly.
Když jsme přišly blíž, s úlevou jsme zjistily, že je to pouze hadrový panák postříkaný červenou barvou. Tím to však neskončilo.
Postupovaly jsme hlouběji do lesa a slyšely rozbouřený potok. Před námi cosi zašustilo. Opět jsme strnuly a zoufale naříkaly: "Kdo je tam?"
Vtom jsme uviděly ostrý záblesk světla a zaslechly smějící se postavy. Pak nám to došlo, Jirka, Lenka a můj táta, který u sebe jako vždy měl foťák. Spadl nám obrovský balvan ze srdce, že už jsme u konce, ale na druhou stranu nám bylo líto, že to dobrodružství už nepokračuje dál.
Pro ostatní to však ještě konec nebyl. Za chvilku jsme z dáli zaslechli se někoho vybavovat. Další skupina se blížila. Když dorazily, vypadaly snad tak vyděšeně jako my. Mezi nimi jsme zahlédli i Adrianu.
A jako poslední se na cestu vydal jednotlivec, který se rozhodl, že půjde sám. Čekali jsme na něj, a když dorazil, nevypadal vůbec vyděšeně. Vůbec jsme mu nevěřili, že se při cestě ani trochu nebál.
Ale i přesto si myslím, že si to všichni užili.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Gil Gil | Web | 6. srpna 2015 v 20:55 | Reagovat

Báječná slohovka!! :3 Já si vůbec nepamatuji, že by někdo třeba z naší třídy někdy měl tak zajímavou slohovku (nejlepší se četly nahlas). Ty jo pořádně napínavé a s Vaší rodinou a kamarádkami se tedy nenudíš, to je parádní, milé a krásné:3:-)
  Nám naši připravili stezku odvahy jen jedenkrát, ale jelikož nám bylo teprve myslím okolo pěti let, tak stačilo třeba jen aby strýc za křovím zachrochtal jako divočák a už jsme byli mrtví strachy :-D Pak jsme hrávali ještě takovou hru "po šipkách" kde jsme celá široká rodina šli po připravené trase, nalézali indicie a hledali poklad (tatínka :D) ale to bylo ve dne a byla to jen zábava beze strachu

2 Megi Megi | E-mail | Web | 6. srpna 2015 v 22:36 | Reagovat

[1]: Děkuju. To je fakt, my se nikdy nenudíme. Právě teď jsme se scházeli s přáteli a na poslední chvíli jsme vymysleli, že u někoho přespíme, takže za chvíli zase jdu jinam. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama