Předtucha - 1. kapitola Pád

14. srpna 2013 v 8:00 | Megi |  Předtucha
Tak jste mě přesvědčili, abych napsala pokračování k příběhu Jako ve snu a tak jsem napsala pokračování. Celý příběh jsem pojmenovala Předtucha a povídku Jako ve snu jsem jednoduše jsem přejmenovala na prolog. Je trošku delší, ale já doufám, že vás to neodradí. Tak snad se bude líbit a tad y máte pokračování:

Žánr: fantasy
Děj: Je konec školního roku a začínají prázdniny. Krátce po konci školy jde Riki do lesa, kde potká lesní vílu Lili. Co se stane, když ji Riki bude důvěřivě následovat?
Doba, kdy se příběh odehrává: součastnost


Pád

Běžím do kuchyně. Musím to stihnout, času mám přece dost.
"Ahoj, mami. Mohly byste mě dneska ze školy odvést autem?"
"Proboha, Riki! Že ty jsi zaspala? Vstáváš dneska hrozně pozdě. Ještě, že dneska jdete, až na devátou máš asi tři čtvrtě hodinky čas. A to víš, že tě odvezem."
"Díky moc mami, jsi zlatá." promlouvám v odpověď s plnou pusou buchty.
"Co bychom pro svou dceru neudělali!" vchází do kuchyně táta se smíchem. Zřejmě slyšel náš rozhovor.

Tak nasnídaná, umytá a teď mám dobrou půl hodinu na výběr oblečení, udělání účesu a možná se stihnu i nalíčit.
Už vím! Beru ze skříně lehké šaty a začínám se převlékat.
Šaty mi sahají sotva po kolena. Zbarvené jsou jako lapis lazuli. Tento polodrahokam zdobí můj krk a jsou z něj i náušnice. Vlasy mám sepjaté podlouhlou sponou stejné barvy jako šaty.
Víčka maluji stíny s fialovým nádechem, řasy mám husté a nádherně černé a rty jsou namalované výraznou až vínovou rtěnkou.
Z vázy vyndávám elegantně upravené gerbery stejnobarevné jako mé rty.
V chodbě si obouvám černo-fialové lodičky na vysokém podpatku.
Jdu ven a před domem už je přistavené tátovo černé auto. Nasedám na zadní sedadlo a ojíždíme směrem ke škole.
Vystupuji z auta a jdu rázným krokem ke škole. Cestu mi zkříží Paul.
"Ahoj Riki, vypadáš nádherně!"
"Děkuji, Paule, tobě to taky sluší." ostatně jako vždy. Je to ten nejhezčí kluk z celé školy, ale v září jdeme na střední, takže se už s ním nejspíš nebudu vídat.
Jeho tvář je nádherná! Většinou vážná, ale nádherná! Tmavě hnědé vlasy, zelené neústupné oči a ty rty! Plné smyslné rty, které přímo vyzívají k polibku.
"Riki? Musíme jít! Přijdeme pozdě!"
"Jo, jo už jdu, promiň já...já se jen zamyslela a..."
"To je dobrý neomlouvej se." Dokonce má i nádherný hlas, klidný a smířený. Nedokážu to popsat.
Já jsem do něho zamilovaná už rok, možná dva, ale on mě bere maximálně jako kamarádku. On je volný, ale žádná holka ho není schopná oslovit, pokud neosloví sám, nebo tu holku nebere alespoň jako kamarádku. Můžu být vůbec ráda, že si mě všímá!

Už konečně jdeme domů, ta hodina byla k nevydržení. Už se loučím s Terry a Silvií a jdu směrem k našemu autu. Opět mi cestu zkříží Paul.
"Riki, chtěl jsem se jenom rozloučit. Přes prázdniny se neuvidíme a možná ani po prázdninách."
"Jo, promiň, já dneska jsem nějak zblblá a..." nestihla jsem to ani doříct, protože v tu ránu mě jemně políbil na ústa.
"Tak ahoj Riki."

Ještě do teď nejsem schopná slova a to už sedím doma asi pět minut. On mě opravdu políbil! Ale to určitě nic neznamenalo, zkrátka se byl jen rozloučit jako kamarád. Má jen trochu jiný styl loučení než ostatní kluci.
Musím se jít trochu projít, jinak mě to zabije. Převlečená už jsem a tak sbíhám schody směřující k východu.
Vycházím z domu a mířím ke kopci, který sbíhám a jdu do lesa.
V lese se potichu procházím a dávala pozor, abych nevyplašila nějakou zvěř.
Z ničeho nic slyším něco ve křoví a krčím sek zemi. Chrastění větví se stále přibližuje. S napětím očekávám, co se jen bude dít dál.
Mám strach. Přivírám oči a znova je otvírám. Úlekem skoro křičím.
Před mýma očima stojí nádherný jelen. Ale je na něm cosi zvláštního. Vidím přes něj skrz na skrz. Co to...kde...kde jsem ho jenom viděla?
Splývá s lesem, jako by tu vůbec nebyl. A co je zase tohle?
Vždyť....on se mění v dívku. V dívku, která má šat pouze z listí.
Ano, už si vzpomínám! Je to úplně stejné. Přesně jako v tom podivném snu. Ale vždyť to není možné!
"Ahoj, nemusíš se mě bát. Jsem duch tohoto lesa a pouze ho chráním. Viděla jsem tě, jak se tu procházíš a zkrátka jsem za tebou musela přijít. Jo, a abych nezapomněla, jmenuji se Lili."
"Ahoj," promlouvám opatrně, "já se jmenuji Riki."
"Těší mě Riki. Pojď se mnou. Něco ti ukážu!"
"Ale kam? A proč?"
"Neptej se a pojď! Vše ti povím, až budeme na místě."

"Prosím Lili, vždyť už je skoro půlnoc, musím jít domů." Dobře, tak jinak. "Lili, já jdu okamžitě domů! Měj se!" otáčím se na podpatku, ale něco mi skočí na záda a strhává mě na zem. Křičím jako šílená. Doslova pištím.
Z očí mi stékají slzy strachu. Otáčím ušpiněnou tvář vzhůru k obloze, ale nade mnou stojí vlk se zuřivým výrazem. Je stejně tak průhledný jako ten jelen.
Ustupuje stranou a v klidu mě nechává vstát na nohy. Opět se mění v tu dívku.
"Promiň Riki, nechtěla jsem ti ublížit, ale já to dělám pro svůj les. Ty půjdeš se mnou. A hned!"

Jak to myslí, nechtěla jsem ti ublížit? Vždyť mě pouze zadržela v útěku! Ničemu nerozumím. Proč? Proč já? Co to všechno vlastně znamená?
"Už jsme skoro tu." Hledím před sebe a vidím starou zříceninu hradu.
"A...co potřebuješ tady?" ptám se vystrašeně.
"Já nic, ale spíš, co ty potřebuješ tady?"
"Ale vždyť, ty jsi mě přivedla."
"Taky jsem neřekla, že jsme tady, ale že už jsme skoro tady."
"A kam tedy dál?"
"Pojď za mnou a uvidíš."
Jdu za ní, ale pořád se mi zdá, že míří k té zřícenině. A co myslí tím, co tady potřebuji já. Vždyť ona mě sem zavedla. Já ničemu nerozumím! Vůbec ničemu nerozumím!
"Tak a teď tudy dolů."
"Cože?"
"Že máš jít dolů po těchto schodech a já půjdu za tebou!"
Rozhlížím se kolem a s úlekem zjišťuji, že stojíme uprostřed zříceniny před schody, které vedou někam do podzemí.
"Ale vždyť...."
"No tak už jdi!" v jejím hlase slyším náznak zavrčení, jako by se opět měla proměnit ve vlka.
Sestupuji na první schod. Pak na druhý, na třetí a stále hloub a hloub.


Předešlá kapitola ZDE
Následující kapitola ZDE
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Marry Marry | Web | 14. srpna 2013 v 13:29 | Reagovat

Poviedka je veľmi zaujímavá. Rozhodne sa teším aj na pokračovanie :)

2 Megi Megi | E-mail | Web | 14. srpna 2013 v 13:59 | Reagovat

[1]: díky moc :-)

3 Nila Nila | Web | 14. srpna 2013 v 23:52 | Reagovat

Ahoj :) Máš veliký talent! Přihlaš se do naší literární soutěže! :)

4 Megi Megi | E-mail | Web | 15. srpna 2013 v 12:48 | Reagovat

[3]: díky, ještě to promyslím :-)

5 Gil Gil | 27. srpna 2013 v 12:47 | Reagovat

barvu lapisu lazuli mám taky moc ráda :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama